Česká inteligence 20. století
Padesátka příběhů osobností „od Jaroslava Seiferta po Evu Zaoralovou“, jež je možno právem nazvat elita našeho národa ve 20. století. Potkáme zde Otu Mádra, Bohumily Doležala i Hrabala, Jiřího Hájka i Jiřího Suchého, evangelíky Jana Hellera i Milana Balabána, Zdeňka Urbánka a desítky dalších osobností.
| žánr | kultura, historie 20. století |
| první vydání | 2023 |
| počet stran | 432 |
| nakladatel | N media |
| edice | Edice N |
| vazba | vázná, pevné desky |
| ISBN | 978-80-88433-35-4 |
| EAN | 9788088433354 |
| formát | 165x235 mm |
Jak vypadá česká inteligence a proč ji jako společnost vůbec potřebujeme, když z ní neplyne žádný hmatatelný užitek? Elity jsou podle spisovatele Pavla Kosatíka důležité k tomu, aby společnosti daly strukturu a tím jí umožnily fungovat právě jako společnosti, ne jenom jako davu. V sérii textů, které vycházejí každý týden na webu i v tištěném Deníku N, Kosatík svižným a čtivým stylem přibližuje přední představitele české inteligence, muže i ženy, od začátku 20. století až do současnosti. V této reprezentativní knize najdete profily prvních padesáti osobností. Smyslem těchto portrétů je nejenom připomenout důležité osobnosti, ale hlavně pomoci pochopit, co se kolem nás děje, snad dokonce s výhledem do budoucnosti, ať už nás v ní čeká cokoli.
Ukázka z textu
| Lubomír Dorůžka (1924-2013): Miloval tvůrčí hemžení neustále vznikajících a zanikajících souborů, kdy každý hráč hrál v několika různých souborech současně; přirovnával je k neustále se měnící a tekoucí plazmě. Podhoubí, ve kterém se všichni znají, komunikují a navzájem se ovlivňují, mu přišlo důležitější než tvorba hvězd. „Jazz se mi tedy zdá být především záležitostí jisté komunity, která se navzdory všem vnějším překážkám drží svého.“ Jeho všestranné a spolehlivé jazzové znalosti se odrazily na kvalitě jeho psaní. Od šedesátých let až skoro do konce života platil za nejlepšího jazzového publicistu u nás. Svým příkladem strhával a k psaní taktně vychovával jiné, také jako šéfredaktor hudebního měsíčníku Melodie (v letech 1964–1971). Jiří Černý, který po něm pomyslnou štafetu „nejlepšího kritika“ převzal, na něho vzpomínal jako na člověka, „který se nikdy nevozil po chybách nás mladých; všiml si jich, opravil je a tím to pro něj přestalo existovat“. Dorůžka nastavil v Melodii laťku, kterou si časopis dokázal udržet dokonce i za normalizace, když už v něm někdejší šéf, přesvědčený, že v nových poměrech ho bude muset řídit komunista, vyklidil pole. Ani Dorůžkův nástupce Stanislav Titzl však v KSČ nebyl a ve své době mimořádnou úroveň časopisu dokázal udržet až do roku 1984, kdy se redakce zmocnila skupina diletantských práčat typu Petra Žantovského. O tom, jak Dorůžka prožíval normalizaci, podává plastické svědectví jeho korespondence s Josefem Škvoreckým, zahájená v roce 1969. |