O mně

Jak vznikají knihy a filmy

Začátky

Psát jsem začal v osmdesátých letech. Byla to nebezpečná doba, myslím, že nejvíc asi pro mladší lidi, člověk nastupoval do toho tehdejšího obecného lhaní jako do samozřejmosti, bylo to všude okolo. Považuju za velké a nezasloužené štěstí, že mě to tehdy nesežralo. Prožil jsem v tom starém režimu 27 let, kdyby to bylo o pár víc, myslím, že by mě to možná pohltilo taky.

Šlo o to uniknout nějak z tehdejší reality, já jsem si našel únik ve sci-fi. Začátkem osmdesátých let, pro mě shodou okolností akorát, vznikl tzv. SF fandom, hnutí čtenářů a fanoušků sci-fi, na které jsem se v roce 1983 s radostí napojil a prožil v něm dost intenzivně deset let. Miloval jsem tzv. chytrou americkou sci-fi, moji bozi se jmenovali Philip K. Dick, Lewis Padgett, Stanley G. Weinbaum, Fredric Brown, William Tenn, z Evropanů třeba Sam J. Lundwall. Antologie jako Labyrint, Tunel do pozítří, Vlak do pekla, Těžká planeta, Stvořitelé nových světů, a dále sborníky, které v nakladatelství Svoboda vydával Ivo Železný. Byla to jedna z tehdejších bran do (imaginární) svobody: editorem třeba toho Labyrintu (vyšel už v 60. letech) byl Adolf Hoffmeister a ilustroval ho mj. Mikuláš Medek, mohli se nad ním sejít děti i profesoři matematiky.

V zimě 1983 jsem do vysočanské redakce zajel za Ivem Železným, nikdy na ten den nezapomenu. Byl jsem poprvé v životě v jakékoli redakci, Ivo Železný tam seděl mezi hromadama rukopisů a hodinu do mě, venkovana, pral energii: poslal jsem mu předtím asi dvě nebo tři krátké povídky, on řekl, že je všechny knižně vydá, a taky že psaní má smysl a že život není na houby. Čímž jsem si předtím nebyl jist.

Už dřív jsem pro kamarády vydával různé časopisy, v nákladu 1–6 výtisků, teď jsem to začal dělat na cyklostylu v 60 kusech. Ten fandom tvořily stovky lidí z celé republiky, sjížděli jsme se na srazech, tzv. conech, scházeli jsme se po bytech, kde jsme kecali a pouštěli hudbu. Skoro všichni něco vydávali a psali. Taky jsem v té době začal vydávat samizdatové antologie zahraniční sci-fi, nazvané Lety zakázanou rychlostí, vyšly tři díly, poslední z roku 1988 už byl celkem profesionální, s obálkou od Káji Saudka. Žili mezi námi SF spisovatelé, první mého života: Josef Nesvadba, Jaroslav Veis, Ondřej Neff a další, a mluvili s námi, bylo to úžasné. Do toho jsem pořád psal povídky, třeba tuhle. Byla ovlivněná Vonnegutem, to byl tenkrát taky můj guru. Když začátkem roku 1985 Vonnegut přijel do Prahy, což tehdy byla velmi neobvyklá věc, aby dorazila americká star, přinesl jsem mu ty svoje cyklostylované samizdaty s jeho povídkou Big Space Fuck, převzatou z Ellisonovy antologie Nebezpečné vize, byl z toho docela shocked.

Devadesátá léta

Klíčový zlom byl samozřejmě rok 1989. Už před ním jsme se s přítelem Ivem Pecharem chystali, že založíme nakladatelství knížek pro děti, a hned po 1. lednu 1990 jsme to rozjeli. V tom našem Knižním podnikatelském klubu vyšlo asi 20 titulů, než jsme zkrachovali (byli jsme idealisti), mezi nimi shodou okolností moje první knížka, komiks Kamarádi z prérie (na motivy Parkmanovy Oregonské stezky).

Pak jsme s Michaelem Třeštíkem založili nakladatelství Kdo je kdo. Rozeslali jsme známým lidem 5000 dotazníků, většina je vyplnila a poslala zpátky, z toho šla sestavit hesla, zbytek jsme vytvořili sami. Z toho roku 1991 si nepamatuju nic moc jiného kromě toho, že jsem seděl u počítače, ale databáze vznikla a knížka na konci toho roku vyšla.

Michael Třeštík, který KJK vymyslel, pak s vydáváním pokračoval sám, já jsem na podzim 1992 nastoupil v MF Dnes. Chtěl jsem si vyzkoušet, jestli zvládnu psaní v každodenním presu a před lidmi. V MFD jsem byl dva a půl roku, jako redaktor a editor nejdřív ve Víkendech a pak ve čtvrtečním Magazínu, který jsme tehdy rozjížděli (měl to být původně takový intelektuální supplement, zhruba stejně definoval V. Železný ve stejné době začínající TV Nova, my jsme to ale tenkrát mysleli vážně). Tehdejší noviny byly ve srovnání s dnešními naivní, zároveň ale ne cynické. Kdo chtěl, mohl psát do těch novin kamkoliv: do komentářů, do sportu, do kultury i jinam.

Začátkem roku 1995 mi Petr Bílek, tehdy nový šéfredaktor Reflexu, nabídl, abych mu šel dělat zástupce. Byl jsem tam rok, to šéfování mě ale netěšilo, celou tu dobu jsem myslel na  knížku o Janu Masarykovi, kterou jsem měl rozepsanou doma. Takže jsem to tam na konci roku zabalil.

Mezitím, v roce 1993, mně vyšla první známější knížka, životopisy manželek prezidentů. Nápad na to mně dal hned po revoluci spisovatel Vladimír Kalina, myslel to popkulturně, já jsem to díky tomu, že jsem se při té práci poznal s pár dobrými historiky (Antonínem Klimkem, Karlem Kaplanem, Zbyňkem Zemanem) posunul trochu jinam. Poprvé jsem pořádně „bádal“ v archivech, tenkrát často neuspořádaných, s dnešními archivy, kde je všechno pro badatele předem připravené a označené, se to nedá srovnat. Jinak ale tu knížku nemám nijak zvlášť rád, byla jenom zvědavá, nebyla bytostná.

Ty „prezidentky“ mě nasměrovaly k historii, u které od té doby jsem. Šest let (1992–1998) jsme s Michalem Kolářem dávali dohromady toho Jana Masaryka: on vymetal většinu archivů, já většinu psal. Vždycky jednou týdně jsme se sešli, on vybalil nové papíry, já novou verzi textu, tři hodiny jsme o tom kecali, a za týden zase, bylo to s ním dobré dílo.

A při tom a mezi tím, abych tu práci uživil, jsem napsal ještě dvě knížky jiné: napřed životopis vrchního ředitele Živnostenské banky Jaroslava Preisse. Bylo to v době (polovina devadesátých let), kdy se začal viditelně rozpadat Klausův koncept ekonomické reformy, Preiss byl prototyp vlasteneckého bankéře první republiky, chtěl jsem si porovnáním těch dvou dob, první republiky a devadesátých let, udělat trochu jasno v tom, co žiju. Pak umřela Olga Havlová, kterou jsem poznal jako novinář, když jsem psal „manželky“, z Mladé fronty mně navrhli, ať napíšu knížku o ní. Nebyla literární ani epistolární typ, tj. postavil jsem to na rozhovorech. Lichotilo mně, že se se mnou všichni ti chartisti bavili, tím byl výsledek asi trochu limitován (idealizován), ale ta knížka doteď funguje.

Ta „Olga“, když vyšla, oslovila tehdy hodně lidí. Během týdne mně zavolali Slávka Peroutková (třetí žena Ferdinanda Peroutky) a Pavel Kohout, materiál pro knížky o FP a PK jsem pak začal shromažďovat paralelně. Slávka mně prostřednictvím Peroutky otevřela dveře ke starým demokratickým časům, seznámila mě se spoustou lidí, předúnorových a exilových českých demokratů, kteří to i ve stáří měli v hlavě eticky naprosto v pořádku, byl jsem strašně šťastnej, že to s nima můžu dělat. Pavel Kohout mně zase zpřístupnil svoje obrovské archivy v Praze, Sázavě a hlavně ve Vídni, tři roky jsem jezdil do bytu na Kohlmarktu v centru Vídně a makal jsem tam a makal. Ten Peroutka pak sesbíral různé ceny, což bylo, věcně řečeno, hodně dáno obdivem institucí spíš k němu než k té knize. Kohoutův životopis jsem v tehdejším knihkupectví Paseka vedle Vinohradského divadla podepisoval 11. září 2001, zrovna jsem byl v nejlepším, když mě šéfredaktor Vladimír Pistorius zavolal dozadu k notebooku, na kterém hořela newyorská Dvojčata.

Začátek tisíciletí

Německá literatura. Tu knížku má na svědomí Marta Železná. Po roce 1989 si vymyslela Společnost a Centrum Franze Kafky a obě ty organizace vedla způsobem, který byl asi možný jenom v těch devadesátých letech. Na její debatní večery chodili ministři kultury i neznámí literáti a všem dohromady tam bylo myslím dobře. Němečutí autoři z českých zemí mě vždycky zajímali; práce na téhle knize byla opět záminkou, jak se dovzdělat. Časový záběr knihy byl od vrcholného středověku, tj. od minnesängerů u dvora Václava II. a od Johannese von Saar až po Kafku, Werfela a spisovatele generace, která byla po roce 1945 z Čech a Moravy vyhnaná. Když jsem tu knížku psal, vnímal jsem tu látku jako Čechy zapomenutý, respektive možná nikdy neobjevený Tichý oceán nádhery, jako jednu celou velkou českou (böhmisch) literaturu navíc. Což jsem po vydání neprosadil, moc po tom neštěkl pes, ale já jsem si jist, že mám pravdu, ten Tichý oceán v té látce je. Byť se to podle mě projevuje víc v regionech (všude, kde si připomínají nějakého jejich německého rodáka) než v obecném českém povědomí.

V roce 2002 jsem psal knižní rozhovor s Madlou Vaculíkovou, dali jsme mu název Já jsem oves – podle jedné její věty, kterou předtím použila v dopisech Jiřímu Kolářovi. Chodil jsem k Vaculíkům do jejich pražského bytu ve Veletržní ulici a jezdil jsem za nimi do Dobřichovic. Čím dál častěji u toho býval taky Ludvík Vaculík. Bylo nádherný je oba pozorovat, jak tradicionelně (z jeho strany až machisticky) jako pár fungovali a zároveň jak ona si pod tím jeho přívalem držela vybojovanou autonomii a svobodu. Přišlo mně to z obecně lidského hlediska strašně dojemné, vůbec jsem nebyl tenkrát schopen to všechno do té knížky dostat a doteď se v tom nevyznám.

Pak jsem se vrátil znova k Peroutkovi. Ta první knížka, kterou jsem o něm napsal, pojednávala až o jeho „pozdějším“ životě, o tom, co dělal těch dalších čtyřicet let po Mnichovu a po zániku první republiky, která je obecně považovaná za dobu jeho největší slávy. Kdysi napsal román Pozdější život Panny, fikci o Johance z Arku, která neumře včas, tj. není popravena, ale žije dál – a ono už to potom nemá ten motor a pohon, už je to jen ochabování; metaforicky tím vyjadřoval vlastní situaci po tom roce 1938 (zemřel v exilu až v roce 1978). Zcela jistě tak sám sebe vnímal jako člověka, který v exilu zeslábnul (a zároveň byl v jakémsi smyslu „pannou“, což u chlapa může znít divně, u něho to tak ale bylo, dalo se rozumět tomu, co to u něj znamená, spousta věcí, kterými se jiný umaže, se ho v životě nedotkla). No takže jsem napřed napsal ten jeho pozdější život a pak jsem k tomu připsal knížku o tom životě předchozím, tj. o Masarykovi, Hradu, pátečnících, Přítomnosti, Lidovkách, Karlu Čapkovi atd., vyšlo to v roce 2003.

Rozchod 1948: při práci na „pozdějším Peroutkovi“ jsem poznal několik starších pánů, lidí o generaci mladších, než byl Peroutka, kteří odešli do exilu po únoru 1948 a tam se snažili pokračovat publikačně i politicky v jeho duchu. Lidi z okruhu slavného exilového časpisu Skutečnost, jako byli Zdeněk Suda, Petr Demetz, Zdeněk Dittrych nebo Ladislav Čerych. Plus další jako Radomíra Lužu, Mikuláše Lobkowicze, Zbyňka Zemana, Antonína Hrubého… Všechno  to byli lidé, kteří se v exilu prosadili jako intelektuálové a udělali významné kariéry na univerzitách i v politickém životě. Tu knížku, sestavenou z rozhovorů, jsme napsali spolu s Petrem Hrubým, který byl taky jedním z nich. Chtěli jsme, aby se nezapomnělo na to, že to byla neuvěřitelná generace.

V roce 2004 vyšli Gottwaldovi muži, které jsme psali s Karlem Kaplanem, byly to profily Klementa Gottwalda a stranických potentátů kolem něj. Tohle byla zatím jediná knížka mého života, která mě při psaní bolela, nedostal jsem se totiž těm lidem pod kůži. Zůstali pro mě lidmi, kteří poměrně brzo, v mladém věku, udělali zásadní špatné rozhodnutí, zničili se a pak už žili jen v tomto svém pekle. A já jsem neměl jak se toho s nimi účastnit, ani je samozřejmě nešlo litovat (protože to byla jejich odpovědnost). Šlo to jenom popsat, což mě teda neuspokojilo, ale víc jsme tehdy s KK nevymysleli. Myslím, že kdybych to psal dnes, tlačil bych mnohem víc na rozkrytí ambivalence, protože ta je podle mě v každém člověku. To, že jsem ty lidi neměl rád, mě zčásti zaslepilo. Díky tomu jsem ale časem pochopil rozdíl mezi nekomunismem a antikomunismem, ten první je pro mě mnohem smysluplnější.

Byl jsem každopádně poctěný, že jsem mohl každý týden chodit za Kaplanem do jeho pracovny na Puškinově náměstí v Dejvicích a že jsme mohli mluvit o čemkoliv. Byl a je to pro mě hrdina, který, když za normalizace odcházel do exilu, odvezl s sebou obrovskou spoustu materiálů o bolševických zvěrstvech hlavně z dob politických procesů padesátých let. Myslím, že nebýt Kaplana, hodně z těch věcí by se tenkrát bylo zapomnělo nebo v archivech zničilo a neznali bychom je dodnes.

V létě 2004 mně zavolal můj nakladatel Láďa Horáček, zakladatel Paseky, pozval mě k sobě na chatu do Zadní Třebaně u Berounky. Pili jsme pivo, pralo do nás odpolední slunce a on mi řekl, abych mu pro Velké dějiny zemí Koruny české napsal dva závěrečné tlusté díly, české kulturní dějiny dvacátého století, tj. abych mu předestiloval ty Janáčky a Toyenky a Šaldy každého do pár vět a udělal z toho kontext. Od té chvíle mám život jiný než předtím, ty dvě knížky pořád, dokonce i teď, nějak shromažďuju a po směšných troškách píšu, ale zatím mi z toho vznikly spíš nejrůznější „bokovky“, knihy na rozličná užší kulturní témata, k té velké syntéze jsem se zatím nedopracoval. A možná už to ani nebude potřeba, kvalitních kulturněhistorických knih vychází spousta, a kdo není líný, dokáže si z nich vyzobat, cokoli chce.

Ale mělo to i dobré stránky, třeba tu, že to člověka přimělo vytvořit si pořádný archiv. Prvních pár let jsem vlastně jenom hromadil prameny, koupil jsem si kvůli tomu kopírku a každý týden vozil z pražských knihoven 20–40 knížek, ty jsem v sobě předestiloval, něco vypsal, něco ofotil a po týdnu jsem pokračoval dál. Já vím, že to zní jako megalomanská blbost, zpracovávat takové objemy dat z jedné hlavy, normálně to dělají týmy, ale já zas když jako čtenář čtu týmová díla, tak se mi někdy zdá, že ti oboroví specialisti tam někdy zůstávají jeden vůči druhému lhostejní. A že život je hlavně mnohem víc než věda nebo jakákoli jiná oborová disciplína. Život je syntéza a o tom, jestli ten život za něco stojí nebo ne, do velké míry rozhoduje, jak se nám to všechno v hlavě pospojuje dohromady. Koneckonců znám, hlavně z angloamerické oblasti, pár autorů, kterým se podobná sebetavba povedla a napsali tímhle způsobem texty, který měly smysl. Ještě uvidím.

Různé mé knížky, které jsem napsal od té doby a souběžně s tím, byly tedy v bočním plánu vlastně jakési dílčí studie k těm kulturním dějinám. V roce 2005 vyšel životopis Svatopluka Sulka, žáka Fernanda Légera, ale jinak veřejnosti myslím celkem neznámého malíře, což jsem ani já svou knížkou moc nezměnil. Ale přestal jsem se při tom bát psaní o malování, těžiště té knížky bylo v padesátých až osmdesátých letech, v oficiální i neoficiální kultuře té doby, načetl jsem si k tomu a nazpovídal undergroundové malíře i dost socialistickorealistických zmrdů, vyzkoušel jsem si na tom různé věci.

V roce 2006 jsem po čtyřech letech dopsal knížku Ústně více, o Šestatřicátnících, což byla literární skupina, kterou si založil patnáctiletý Václav Havel a kam spolu s ním patřili třeba Viola Fischerová, Josef Topol, Věra Linhartová, ideovými guru tam byli Josef Šafařík, Jan Zábrana a tak. Bylo to „o Havlovi před Havlem“, o tom, jak jsou štěňata ještě mladá, ale jak už je na nich vidět, když někdo něco bere vážně. Strašně rád bych si někdy podobnou práci zopakoval, psaní o tom, jaké jsou začátky opravdovosti i slávy, dokud ještě nikdo o ničem neví, jaké to je být v takzvaném tvůrčím a lidském rozpuku. Byl jsem vděčný, že jsem se při té práci poznal mimo jiné s Jiřím Kuběnou, velkým básníkem moravským, za kterým jsem často jezdil kecat a bádat do jeho bezedného archivu na hradě Bítově, býval jsem při tom hodně šťastnej. Kuběna byl sebou samým od mládí deklarovaný gay, vystoupil se svým coming outem ještě v době, kdy (až do roku 1960) byla homosexualita u nás trestným činem. A když mně vyprávěl o tom, jaké to předtím i potom bylo, pochopil jsem, jak je důležité, aby ve společnosti žilo co nejmíň lidí s pocitem, že jsou odepsaní outsideři. Došlo mi, že kvalitní společnost je taková, která dokáže outsidery integrovat při zachování jejich odlišnosti. Udělá z nich rovnoprávné lidi, kteří, i když v menšině, se nemusí se svou přirozeností skrývat.

A pak ještě v roce 2009 mi vyšla knížka o Přemyslu Pittrovi. Byl to člověk, který v roce 1945 zachránil životy víc než osmi stovkám českých, židovských a německých dětí, v době, kdy se rodiče těch dětí v rámci probíhajícího divokého odsunu dál mezi sebou vraždili. A taky to byl mimořádně originální náboženský myslitel i praktik, člověk nacházející se na hodně free evangelickém křídle. Pro mě to byl svět předtím poměrně odlehlý, a při té práci jsem žasnul, jak bylo v dvacátém století možné žít intenzivním náboženským životem a při tom fungovat absolutně prakticky, pomáhat lidem doslova na ulici. Ten člověk dělal všechno, jen ne to, že by se uzavíral do sebe.

V roce 2003 si ode mě z časopisu Týden objednali historickou rubriku v rozsahu jedné tiskové dvoustrany týdně, obsah nechali na mně. Začal jsem to plnit texty o různých českých podivínech a jejich podivínských názorech hlavně na českou historii. Původně jsem si asi představoval, že to bude něco jako Boreckého mašíbl („magoři, šílenci, blbci“), tedy texty o nositelích různých malebných utkvělých myšlenek. Během pár týdnů z toho začaly lézt obecnější texty o megalomanství jako takovém, o tom, že se netýká jen lidí vyšinutých, ale v podstatě (v různé míře samozřejmě) úplně všech. To blbnutí demokraticky prostupovalo celou společností zdola nahoru, od outsiderů k nejvznešenějším prezidentům. Řadil jsem vedle sebe texty triviální s těmi označovanými za kanonické a začalo se ukazovat, že v myšlení nejvíc ulítáváme právě v situacích, kdy jsme koncentrovaní na nějakou tzv. závažnost. Ve chvíli, kdy to člověk nejmíň čekal, vypadla i z Masaryků totální blbost – a já jsem to montoval dohromady ne zlomyslně, mně se zdálo, že je to možná moje nejdemokratičtější knížka, která nás ukazuje všechny obnažené v přímém slunci. Tyhle texty psané pro Týden v roce 2003 jsem později předělal a vznikla z nich knížka České snění.

V roce 2004 v Týdnu chtěli, aby ten seriál pokračoval, z toho pak po čase předěláním vznikla kniha Čeští demokraté, portréty lidí od Havlíčka po Klause, kteří se ve své době považovali nebo byli okolím považovaní za demokraty v politickém smyslu toho slova. Chtěl jsem tou drobnokresbou zkusit popsat, co ten pojem u nás vývojově znamená. A třetí rok 2005 jsme v Týdnu ten seriál uzavřeli, z toho pak opět přepracováním vznikla knížka České okamžiky. Pojal jsem tu třetí sérii původně jenom atmosféricky, začala vycházet v lednu, já jsem ke každému týdennímu vydání našel nějaké (i nekulaté nebo neokoukané) výročí, které se vztahovalo dejme tomu k sedmému, čtrnáctému, jedenadvacátému lednu atd., libovolného roku, v letopočtech u toho seriálu na časové posloupnosti nezáleželo, protože ty „Týdny“ byly od sebe oddělené, takže to v čase lítalo z dvacátého století třeba do čtrnáctého a zase zpátky. (V knize jsem to potom seřadil do jedné časové osy, od Karla IV. po Miloše Jakeše.) A nakonec na tom byly nejzajímavější právě různé nečekané pidiokamžiky, které se nikdy nedostanou do učebnic. V podstatě mně z toho vyplynulo, že je úplně jedno, za který cípek se z té minulosti zatáhne. Že jde o to, aby se citlivě táhlo, aby mohly vznikat nové kontexty. Přišlo mně to zas takový „demokratické“ a „humanistické“, na nic si, pokud šlo o člověka, nehrající. Byl jsem tím překvapen a spravilo mně to tenkrát hodně náladu.

Tím to v Týdnu skončilo, postupně na základě toho vyšly ty tři knížky, kterým jsem pro sebe říkal Česká trilogie, a zdálo se mi, že je to trojnožka, která stojí rozložená na třech žánrech: eseje, biografie a atmosférického, v podstatě fejetonistického psaní.

Zdálo se mi, že to obsahově i formálně nějak kompletuje českou realitu. Ale pak se to ještě trochu zkomplikovalo, když mě požádali o seriál z Respektu. Taky to pak byly tiskové dvoustrany, vycházelo to tam rok a půl, z toho jsem pak udělal ještě knížku Česká inteligence, v tomto případě v podstatě z časopisu do knihy textově překlopenou. Tím jsem k trilogii dodal nohu číslo čtyři. Ti dřívější „demokrati“ byli, jak jsem už zmínil, muži a ženy plus minus politiky, tj. akceptující nějak realitu moci a chovající se podle toho. Ta „inteligence“ byli lidi, kteří přijali společenské angažmá většinou bez toho, aby pravidla moci použili. Pár lidí bylo myslím v obou těch knížkách (třeba TGM), protože se mi zdálo, že se dají interpretovat tak i tak a že je to pokaždé zajímavé něčím jiným. V podstatě jsem těmi „inteligenty“ chtěl popsat různé předbojovníky dnešní rodící se tzv. občanské společnosti.

No a když teď v čase přeskočím dalších zhruba patnáct let, tak i ta „inteligence“ si postupně řekla o další pokračování. S redakcí Deníku N jsme se domluvili na stovce portrétů, které tam pak vycházely pátek co pátek dva roky (2022-2024). A každý ten rok nakonec vydal na novou samostatnou knihu: Českou inteligenci 20. století a Českou inteligenci současnosti. Lidí, kteří by zasloužili podobný portrét, je samozřejmě mnohem víc, než kolik jsem jich byl schopný načíst a promyslet já, byla to práce z principu odsouzená k nedostatečnosti. Ale chtěl jsem, abychom měli na očích aspoň část těch, kterým to nedalo a využili svého vzdělání nejen pro sebe, ale pro společnost. Takoví lidi tvoří podle mého přesvědčení záchytnou síť, která dává společnosti strukturu. Odlišuje ji potom od davu, který strukturu nemá. Společnost nepotřebuje vůdce (diktátora), je z valné části, hlavně díky inteligenci, schopná samoregulace. Dav jinou možnost než vůdce nemá.

Desáté roky

Někdy v roce 2010 jsme se poznali s Věrou Čáslavskou. Ze šířky řečeno, považuju rok 1968 v dějinách téhle společnosti za důležitější mezník než 1989: tehdy se ta společnost ideově napřahovala k něčemu většímu (nemyslím tím jenom ani hlavně reformní komunisty) než v roce 1989, po sametu se vlastně nenapřáhla moc k ničemu, lidi vzali, co jim odjinud skoro samo spadlo do klína: společnost převzala ze Západu neoliberalismus, aniž k němu přidala nějakou specificky českou přidanou hodnotu. Ta Věra mně étos a naději roku 1968 dodnes symbolizuje. Bylo mně tehdy šest let, tj. byl jsem pachole, ale ta její krásná tvář pro mě znamenala víc než jenom krásu ženy. Byla to krása smyslu, i snu o něm, samozřejmě.

Byla to s ní strašně složitá a strašně dobrá práce, ona byla silná a tvrdá a nejlepší válečnice olympijská a zároveň nejhodnější ovečka, ale střídala to celý život nevyzpytatelně, takže z toho všem, kdo přistoupili blíž, šla často hlava kolem, mně taky. Když v roce 2016 umřela, připsal jsem do nového vydání knížky kapitolu o tom, co jsem s ní v těch posledních čtyřech letech jejího života zažil.

V roce 2013 vyšel Tigrid. Bral jsem to nejdřív jako logické pokračování Peroutky, po prvním novináři dvacátého století druhý novinář. V té době z jeho příběhu zdaleka nebylo možné možná vydat všechno, ale řekl jsem si, že se k tomu zkusím zhruba po dvaceti letech vrátit, a byl-li bych na světě, tak po nějakém počtu dalších let to zkusit napsat ještě potřetí: zaručeně to otevře nové pohledy, bude možné dozvědět se z té látky nové věci. Uvidím. Spisování má občas styčné body s někdejším závazkovým hnutím.

V roce 2015 vyšla Baronka v opeře, životopis Jarmily Novotné. Pokus vyprávět ty dějiny dvacátého století tentokrát přes operu a ženský zpěv. Když neexistuje základní „důkazní materiál“, tj. když se nedochovaly nahrávky hlasu v takové kvalitě, abychom dokázali posoudit zpěvaččinu velikost, jak o tom psát, aby se to dalo pochopit a nebyly to jenom kecy? Naposlouchal jsem si k tomu spoustu operní i jiné hudby, což jsem potom v knize nepoužil, ale rád jsem využil tu záminku, abych to do sebe dostal.

A hned potom přišel Emil Běžec, kniha na pohled tematicky tak odlehlá, jak je možné, aristokratka proti typu bytostného dělníka, ale mně se oba ty životy znova sepnuly a propojily. Snad jsem to jen proto, že to šlo po sobě, dohromady nezkomolil, ale přišlo mně, že v tom „maximalismu“ osobního nasazení to byly životy psané skoro přes kopírák, a že vlastně asi vždycky jsou, což mívá vedle dobrých i ty špatné důsledky, že.

Když se začalo blížit sté výročí vzniku republiky, napadlo mě, že je to příležitost zformulovat si své přemýšlení o T. G. Masarykovi. Začal jsem ho pomalu, ale jistě, a zároveň navážno, do sebe nabírat, když jsem v patnácti šestnácti letech doma v knihovně objevil Čapkovy Hovory s TGM, tehdy zakázané vydání z roku 1969. Když člověk s někým v duchu komunikuje čtyřicet let, napadá ho spousta věcí. Položí si třeba otázku, co z Masarykových myšlenek vlastně žije v našem dnešním takzvaném povědomí. Nezajímala mě autoritativní moudra, naopak, šel jsem i po útržcích myšlenek (“drobná práce”) a taky po výrocích, kterým nikdo žádný zvláštní zájem nepřipisoval, ale které mně zavoněly něčím podstatným.

Tak vznikla v roce 2017 knížečka  100 x TGM. Vzal jsem sto Masarykových myšlenek, veřejných i soukromých a rozložených po celé délce jeho života. A připsal jsem k nim za prvé to, co jimi autor chtěl říci ve své době – a za druhé, co ty věty znamenají dnes (ne vždycky se oba významy kryly). (O dva roky později jsem obdobným způsobem vyložil ještě Václava Havla. Obě jsou to knížky do kapsy, snažil jsem se těmi příručkami ukázat, že naše chápání velkých myšlenek se posunuje v závislosti na tom, co sami žijeme a co z minulosti potřebujeme, staré významy si ale zachovávají svou důstojnost.) 

Další „studií” k tématu se ve stejném roce 2017 stal scénář k filmu režiséra Jakuba Červenky Hovory s TGM. Je to scénář postavený na dialogu TGM a KČ a opět se v něm testuje, co je to demokracie – a že ta česká má svá specifika, k jejichž poznání hlavně Masaryk přispěl. Bavilo mě vymýšlet pro ten film psychologické profily obou pánů. Nakonec se z toho stal jeden z nejosobnějších textů, na jakých jsem v životě pracoval. Byl jsem rád, když ten scénář vyšel knižně, s doprovodem fotek Alžběty Jungrové z natáčení filmu ve slovenských Topoľčiankách.

No a když byly hotové malá knížka a film, zbývalo už jen to celé zakončit knižním životopisem. Knížka Jiný TGM vyšla na podzim 2018, stihlo se to k tomu 100. výročí. Když jsem to v létě předtím dokončoval, byl jsem docela rád, že jsem „to” a „ho” přežil. Že práce na knize končí, se pozná mimo jiné podle toho, že člověk dojde na konec vlastních fyzických sil. Což se zde ve finále naplnilo dokonale, zvládnout tu pekelnou sumu pramenů znamenalo napsat postupně šest verzí textu. A až v té poslední jsem měl pocit, že se "mu” dívám doopravdy z očí do očí a píšu o něm způsobem, kterým se i on sám vztahoval k lidem (“uctivé obezličky stranou a pojďme co nejrychleji k věci “). (Ve stejném roce 2018, taky na masarykovském faktografickém půdorysu, vznikla ještě rozhlasová hra Hovory s mamou. Režisérka Natálie Deáková ten text vyložila jako expresivní drama, což podle mě odpovídalo situaci v Masarykově rodině, když se na ni podíváme realisticky a bez růžových brýlí.)

Protože TGM byl pro mě dřina, potřeboval jsem si psaním dělat taky radost. Naplnilo se to při dokončování Sběrné knihy, rozhovoru s režisérkou Helenou Třeštíkovou. Obdivuju její odvahu a sílu, se kterou nastupuje do všech těch vztahů, které vznik jejích dokumentů provázejí. Helena nepostupuje tak, že by „objekta” pro svůj film vymačkala a potom nechala být. Všechny jednou navázané vztahy jí dál pokračují, film nefilm. Filosoficky pro ni vlastně neexistuje představa konce, což odpovídá a vyhovuje filosofii mé. A protože se známe třicet let, oba nás ten rozhovor myslím dost bavil. Jsem zvědavý, jestli při tom našem pojetí „nekonečnosti všeho” vymyslíme pokračování.

Dvakrát jsem se v roce 2018, vydal v čase hloub do minulosti. Poprvé v knize o Pražské defenestraci, kterou jsme vymysleli spolu s výtvarníkem Vojtou Šedou. České stavovské povstání mě fascinuje, roky 1618-1620 jsou jedním z fatálních historických rozcestí českého národa. Je to téma, které vybízí k přemýšlení o tom, jak křehkými pohnutkami bývají dějiny často ovládané. Vojta k tomu příběhu vymyslel spoustu obrázků a komiksů, všichni ti divocí hrdinové pozdně renesanční a raně barokní doby tam blbnou přímo před očima.

Ve stejném roce se taky završila moje spolupráce s Muzeem nové generace ve Žďáru nad Sázavou. Začala v roce 2013, kdy jsem se stal členem týmu, který vytvořili manžele Kinští, majitelé žďárského zámku (kdysi cisterciáckého kláštera). Úkolem týmu bylo vytvořit novou a moderní expozici, mně připadla role scenáristy. Když bylo Muzeum v srpnu 2015 otevřené, ukázalo se, v čem je nové. Na rozdíl od institucí, které předvádějí exponáty, se návštěvníkův dojem v MNG budoval z multimediálních a interaktivních zážitků. Sedm set let historie areálu se tam vypráví prostřednictvím nejrůznějších typů filmových animací. Jezdím do Žďáru často, pozoruju tam lidi (často celé rodiny) a těší mě, když vidím, jak je ta expozice baví; každého jinak. Následně jsem tedy pro manžele Kinské napsal dva textové průvodce areálem. Ten větší z roku 2018 (Zámek Žďár nad Sázavou. Minulost a současnost), s fotografiemi Aleše Jungmanna a ilustracemi Alexeye Klyuykova, je určený těm, kdo si fascinaci veškerým tím santiniovským světem chtějí odnést taky domů.

Slovenské století, které nakonec na Slovensku získalo možná ještě větší ohlas než u nás, jsem psal původně pro české čtenáře: zdálo se mi, že v Česku není dost zřejmý náš vlastní podíl na neúspěchu společného státu. Mám na mysli tu neschopnost vnímat Slováky jako samostatný národ, se kterým, přestože je početně slabším „mladším bratrem“ nelze žít jinak než na zásadě rovný s rovným. Tedy na zásadě, kterou slovenští politici proklamovali už od roku 1918. Často k hluchým českým uším. Chtěl jsem tou knížkou ale taky vyzdvihnout úžasný pokrok, jaký slovenský národ během existence společného státu zaznamenal. Slováci v roce 1918 začínali z úplně jiné startovní čáry než Češi, pod Maďary jako národ jen taktak že přežili. Na konci toho století už na ně ale byl úplně jiný pohled. Na rozdíl od nás Čechů jejich dvacáté století v roce 1998 dokonce vrcholí demokratickou katarzí v podobě odstavení diktátora Mečiara. My Češi jsme se ve stejném roce dopracovali toliko opoziční smlouvy.

Slovenské dějiny se ale ani tehdy nezastavily; zbývalo tedy knižně zachytit, co se na Slovensku dělo během dalších třiceti let po zániku federace. Tuto knihu jsem psal v době, kdy jsem se děsil politického stylu premiéra Matoviče, který podle mě kompromitoval demokracii jako takovou. Kladl jsem si otázky, jaké politické síly to asi přivede v život, a z přemýšlení o tom mně vyšla kniha vědomě aktivistická, podporující liberálnější část slovenského politického spektra.

V roce 2021 jsem zažil malý zázrak: skoro pětadvacet let rozhovorů s Jiřím Plannerem jsme nakonec přece jen dokázali překlopit do společné knihy. Jirka kdysi s Jiřím Suchým zakládal Semafor (Šlitr přišel teprve potom) a stal se jeho prvním ředitelem; získal pro to divadlo Matušku, Gotta a řadu dalších hvězd. A v podivuhodně zářivém životě pokračoval i potom, co v roce 1963 emigroval do Ameriky. Blízký přítel Jiřího Voskovce, Miloše Formana, ale třeba taky Janis Joplin a dlouhé řady hvězd amerického showbyznysu, mě celou dobu bavil, ukazoval mi, že ono obecně spíš potemnělé dvacáté století se dalo prožít taky šťastně. Ten Jirkův příběh je podle mě i jakýmsi návodem, jak obecně na to.

Zápasy slepého muže odvyprávěly příběh Klementa Lukeše. Zpočátku, po válce, oddaného mladého komunisty, který vlastním rozumem už v průběhu padesátých let vyprostil sebe sama z nitra stalinského bláznivého řádění. Stal se jedním z prvních revizionistů u nás a politicky nonkonformním člověkem zůstal až do smrti. Slepec, který rozpoznal podstatu dřív než drtivá většina vidoucích. Z jeho příběhu mně vyplynulo, že kdo se nevykašle na svou odpovědnost a má možná taky trochu štěstí, ten může i s hodně surovým protivníkem uhrát čestnou životní partii.

Rok 2024 byl rokem skladatele Bedřicha Smetany. Několik let předtím mě oslovili přátelé s tím, že poslední čtenářsky kvalitní smetanovská biografie pochází z roku 1979, z pera Vladimíra Holzknechta – a že by tedy bylo záhodno vyložit Smetanu ze současného pohledu. Jak se ten člověk v našem vnímání za to bezmála půlstoletí proměnil? První rok jsem jenom rešeršoval a hlavně poslouchal, od rána do noci křížem krážem jsem poslouchal všechnu jeho hudbu, abych se osvobodil od nánosů stoletých komentářů. Byla to práce plná radosti, kterou po vydání knihy korunovalo rozhodnutí dirigenta Jakuba Hrůši načíst text jako audioknihu. Dva z největších hudebních velikánů se spojili a výsledek je myslím neomšelý.

Ve stejném roce 2024 taky po letech odkladů konečně vyšla kniha o českém skláři a medailérovi Jiřím Harcubovi. Napsal jsem ji už před covidem, ty roky čekání vyplnila příprava obrazové přílohy, která byla v tomto případě mimořádně rozsáhlá a realizačně náročná. Harcuba jako sklář i jako medailér došel daleko po své cestě, v obou oborech se k němu jenom těžko hledá srovnání, nejenom v domácím, ale taky ve světovém měřítku. Ponořený do své filozofie (ideové zdroje bral hlavně ze starého Japonska), vypracoval se v tvůrce schopného dosahovat monumentálního účinku na minimální ploše. K vyjádření „všeho“ mu stačilo neobyčejně málo, jako starým japonským kaligrafům. Obdivuju ho.

A konečně v roce 2024 skončila práce na prvním svazku cyklu o židovských podnikatelích z českých zemí. Jména Kolben, Petschek, Waldes, Bondy, Löw-Beer, Tugendhat a další sice máme v povědomí, to ale nezaručuje, že o těchto vynikajících židovských jednotlivcích nebo dokonce celý dynastiích víme, co je třeba vědět. Jejich přínos českému světu byl zásadní, a jakkoli jsem s mapováním tohoto fenoménu pořád spíš na začátku, musím říct, že bez židovského příspěvku by byl například příběh českého ekonomického liberalismu příběhem dosti chudým. Tak.

Scénáře

Zmíním jen ty zásadnější. O Vánocích roku 1997 mně zavolali z České televize, dozvěděli se, že máme s Michalem Kolářem rozepsanou knížku o Janu Masarykovi, a řekli, že by rádi ke kulatému výročí jeho smrti (zemřel 10. 3. 1948) odvysílali dva hodinové filmy, jeden o jeho životě a druhý o té záhadné smrti. Byl to i na poměry devadesátých let dost divoký termín, něco málo přes dva měsíce, do čehož se mělo vejít všechno, včetně scenáristické přípravy. Myslím si, že jediný režisér, který to byl tenkrát schopen se ctí absolvovat, byl Jaroslav Brabec: byl ochoten do toho jít, přestože musel vidět, že ve mně má scenáristu tehdy velmi, velmi intuitivního. Zažil jsem s ním pak dva měsíce velmi tvrdé práce, které mě tenkrát skoro položily, ale na které neobyčejně rád vzpomínám. Absolvovali jsme natáčení na mnoha místech Česka a Slovenska, točili jsme v Anglii, na spoustě míst v Americe atd. a Jarda to pak stříhal do poslední chvíle. Vzpomínám si, že abychom ty noci ve střižně přežili, vařil tam k tomu různé své silné asijské čaje, po kterých jsem někdy vídal před očima šedivé skřítky. Pak jsem přijel v půl sedmé ráno ze střižny domů, zapnul kvůli insomnii televizi a zrovna tam padl gól našich zlatých finálových hochů v Naganu, byly to tenkrát dohromady dost smíchané dojmy. Ty filmy pak šly na ČT1 dva večery po sobě, ten první Jarda tehdy stihnul normálně odprezentovat na vnitrotelevizní schvalovačce, ale ten druhý už ne, stříhal ho do posledního dne a do poslední chvíle, a v momentě, kdy ho ČT v 20:00 pustila, myslím nikdo na světě kromě něj nevěděl, co v tom bude. Kdyby se byl při té práci třeba zbláznil (čemuž by se vzhledem k tempu nebylo možné divit) a natočil tam v té šedesátiminutové stopáži například svůj zadek, byl by v programu ten zadek. Ale nebyl, dopadlo to dobře.

České století: s režisérem Robertem Sedláčkem jsem se poznal v roce 2007, když sbíral materiál pro svůj televizní film o Gustávu Husákovi. Pak jsme se občas scházeli a kecávali o historii, o kterou se Robert do hloubky zajímal. Mně tenkrát vyšly České okamžiky, vymýšleli jsme, že bychom na motivy toho nabídli České televizi nějaké atmosférické filmy, ale nakonec jsme se shodli na tom, co nás na té historii dvacátého století vlastně nejvíc zajímá. Že když tak často žasneme nad důsledky, přáli bychom si víc vidět do příčin politiky, do toho, jak se ti chlapi (protože ženy u toho bohužel skoro nikdy nebyly) usnášejí, jak se to děje, že se přijímají ta rozhodnutí, jaká se přijímají, jestli jedni opisují od druhých (třeba osmašedesátníci od mnichovanů) atd., tj. jaké jsou vlastně ty mechanismy, které vedou k tomu, že nakonec někdo vyleze před novináře a řekne: Tak to bude. Tj. nabídli jsme televizi sérii osmi kecacích filmů vztahujících se k osmi podle nás klíčovým letopočtům, oni na to nejenže přistoupili, ale když uviděli natočené první dva díly, objednali si ještě jeden navíc (o rozpadu federace v roce 1992). Robert tu těžkou práci, kterou si naložil, pak zvládnul podle mě jako velký režisér. (O filmu Hovory s TGM už byla řeč výše.) Tak.

Odkazy:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavel_Kosat%C3%ADk

http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1330

http://www.rozhlas.cz/lide/dvojka/_osoba/1949

 

Galerie