Podnikání pod Davidovou hvězdou
Abstrakt
Bondy, Kolben, Popper, Petschek, Löw-Beer, Auerbach, Waldes, Reich Tugendhat. Příběhy osmi židovských podnikatelských rodin, které působily na území dnešní České republiky před rokem 1945. Jde o příběhy jejich podnikatelských úspěchů.
| žánr | dějiny 20. století, životopisy |
| první vydání | 2024 |
| opakovaná vydání | 2025 |
| počet stran | 552 |
| nakladatel | Práh |
| edice | |
| vazba | vázaná, pevné desky s přebalem |
| ISBN | 978-80-7696-035-0 |
| EAN | 9788076960350 |
| formát | 150x235 mm |
Anotace
Podnikatel jako subjekt dějin není na světě dlouho. Nastupuje až se zrodem nové a moderní liberální doby a na jejím základě nově koncipované lidské individuality. Podnikavost nikdy nebyla definičním znakem celé židovské komunity. Mnozí židé dosáhli v krátkém čase od své společenské emancipace udivujících úspěchů, jiní zůstali na konci života stejně chudí jako na začátku. Častý názor českojazyčných židů zněl, že pro židy není na světě lepšího státu, než jakým je Masarykova republika. „Český stát je duchovní. Proto bude státem práva.“ Psal na konci roku 1918 vlivný českožidovský spisovatel Jindřich Kohn. O míře židovské identifikace s tímto státem svědčila jak celá meziválečná československá kultura, tak třeba rostoucí počet česko-židovských sňatků, mnohem vyšší než ve všech sousedních zemích. Najednou byli všude vidět nejenom židovští průmyslníci, ale také lékaři, advokáti, stavitelé. Zbylo po nich hodně dobrého a trvalého. Jejich památka nesmí být zapomenuta.
Ukázka z textu
| Emil Kolben zemřel v Terezínském ghettu 3. července 1943. Shodou okolností téhož dne, 3. července 1943, dorazil na úřad policejního prezidenta v Praze dopis z ředitelství pošt. Stálo v něm: „Žid dr. Emil Kolben a Ing. Hanuš Kolben, poslední známé bydliště Hradešínská 1, dluží poštovní správě větší hotovost na poplatcích za vzdálené telefonní hovory. Abychom mohli tuto žádost úspěšně postoupit Ústředně pro židovské vystěhovalectví, musíme přesně vědět, kdy tito Židé odjeli příslušným transportem.“ Z policejního ředitelství odpověděli, že oba muži byli odvezeni „v červnu 1943“, což ředitelství pošt promptně oznámilo Ústředně pro židovské vystěhovalectví, odkud byla dlužná částka v zákonem nařízené lhůtě zapravena. Všechno bylo opět v pořádku. Kolbenův jediný syn Hanuš zahynul 10. července 1944 v plynové komoře v Osvětimi-Březince. Jeho mladší syn Jindřich se v Osvětimi dočkal konce války. Po roce 1945 navázal na rodinnou tradici, vystudoval v Praze na Fakultě strojního a elektrotechnického inženýrství ČVUT a později se zaměřil na konstrukce leteckých motorů. Až do odchodu do emigrace po srpnu 1968. Z dětí Emila Kolbena přežily jenom obě jeho dcery s rodinami, nakonec se odstěhovaly do Austrálie. Kolbenovské dědictví utrpělo v závěru války spojeneckým bombardováním a po roce 1948, nekompetentními komunistickými způsoby organizace průmyslové výroby. Do vysočanského ČKD si 23. listopadu 1989 odjel naposledy zařečnit k lidem vedoucí tajemník KSČ v Praze Miroslav Štěpán a byl tam dělníky vypískán, což přivodilo prudký závěr jeho politické kariéry. Kdo dnes zatouží poklonit se památce Emila Kolbena, ten nalezne hrob označený jeho jménem na pražském Vinohradském hřbitově. Tuto památku dnes v Praze připomíná také stanice metra na trase B, jež nese jeho jméno, dále nová rezidenční čtvrť, která ve Vysočanech vyrůstá od roku 2018, pamětní deska na vysočanské radnici a také ulice, která vede podél někdejšího areálu Kolbenovy vysočanské továrny. Je to jedna z nejdelších ulic v Praze, měří skoro pět kilometrů. Je skoro tak dlouhá, jak dlouho by trvalo vyjmenovávání všech dobrých věcí, které Emil Kolben v životě udělal. |