Zápasy slepého muže

Život a doba komunisty Klementa Lukeše

Klement Lukeš (1926-2000). Od narození slepý, po válce nadšený pro politiku KSČ. Školitel Novotného, Štrougala, Milouše Jakeše byl na počátku 60. let obviněn z titovského revizionismu. Signatář Charty 77, organizátor samizdatu v 80. letech.

České dějiny 20. století by nebyly úplné bez příběhu Klementa Lukeše (1926–2000). Po roce 1945 se nadchl pro politiku komunistické strany, která člověku se závažným zdravotním handicapem (byl nevidomý) dala nečekanou šanci: Svěřila mu školení stranických kádrů. Jako vychovatel Antonína Novotného, Lubomíra Štrougala, Milouše Jakeše a dalších se Lukeš coby jeden z prvních dozvídal o závažných mentálních limitech tehdejších vládců. Od poloviny padesátých let patřil k předním revizionistům, ve snaze najít alternativu vůči stalinismu se inspiroval jugoslávským systémem podnikových samospráv. V roce 1961 byl označen za hlavu projugoslávského spiknutí; nový proces se Slánským a spol. se neuskutečnil jen proto, že Sovětský svaz už na tom neměl zájem. Lukeš však jako opozičník pokračoval i nadále, v roce 1968, v Chartě 77, oři organizaci samizdatu v 80. letech ap. Tehdejší režim měl jen málo tak schopných protivníků jako tohoto člověka, který se vzepřel předurčení k životu v neplnoprávné pozici.

Ukázka z textu

Doma se šrouby utahovaly na všech stranách; Kléma to viděl i v tak zdánlivě málo důležitých oblastech života, jako byla jeho oblíbená kultura. Šéf Městských divadel pražských Ota Ornest, Klémův dávný přítel, který se k němu ani v této době nepřestával chodit radit, v roce 1970 oznámil stažení celkem tří her: Moliérovy Ódy na krále, Daňkovy hry Vrátím se do Prahy a Albeeho absurdního dramatu Křehká rovnováha; všechny se mu v nových a tužších poměrech jevily ideově problematické. Proti tomu Kléma nebyl, sám to Ornestovi kdysi realisticky poradil s tím, že divadlo tak přestane být pro schvalovatele snadným terčem. Zaskočilo ho však, když zpráva o tom vyšla v novinách s dovětkem, že vedení MDP své hry stáhlo, aby prý zabránilo provokativním reakcím diváků; Ornest se prostě svým svatouškovským prohlášením přidal k mocným a své návštěvníky vlastně zradil, distancoval se od nich. Protože se ve stejné době v tisku začala objevovat i kajícná prohlášení dalších kulturních představitelů, kteří výměnou za přitakání normalizaci získávali prostor k další práci, uvědomil si Kléma, že nástrojem nové moci nebudou jen mocenské zásahy shora, ale také lidská sebedestrukce.